První letní dovolená 2015: Praha - Izola - Marseille - Madrid a zpět

Posledních pár měsíců žiju v Praze bez svých dvou nejbližších osob, kteří mají momentální bydliště v různých evropských státech. Stýská se mi po nich a proto využívám jednoho z prodloužených květnových víkendů, volna ve škole i v práci a vyrážím mimo ČR na 10 dní plných cestování a dobrodružství :) 

Prvním z cílů je slovinské pobřeží, kde můj milovaný Daneček studuje. Potřebuji se tedy dostat z Prahy do Koperu nebo Izoly. Tato místa jsou sice od Prahy "jen" 800 km, ale je těžké se tam dostat bez auta. Žádný přímý autobusový spoj do Slovinska není zaveden. Někdo jezdí vlakem do Lublaně, ale hodně draho. Já občas využiji autobus do Udine v Itálii, odkud je to do Koperu asi 100 km vlakem a dalším autobusem. Trvá to ale nekonečných 16 hodin. Proto jsem se v poslední době naučila využívat spolujízdu. Nejprve jsem byla nervózní, možná se i trochu bála, ale hned po první jízdě jsem zjistila, že mé obavy byly úplně zbytečné. Naopak mě tento druh cestování začal opravdu bavit! Poznám spoustu nových lidí, dozvím se zajímavé informace a rady ohledně dalšího cestování a levně se přepravím na místo, kam potřebuji. 

V tomto případě jsem se ve čtvrtek přepravila první spolujízdou z Prahy do Brna a druhou z Brna do Porpetta nedaleko Udine v Itálii. Tam už si mě Daneček vyzvedl autem a dovezl domů do Izoly. 

Po dni odpočinku jsme se v pátek večer začali přesouvat autem do dalšího z hlavních cílů dovolené, a to do francouzského města Marseille. Tam poslední dobu žije moje sestra, kterou jsme naposledy viděli na Vánoce. Takže hurá za ní! :) Čekalo nás necelých 1000 km přes Itálii a Francii. Itálie má velkou nevýhodu v drahém benzinu/naftě a drahých dálnicích, které se platí za úseky. Jelikož cestujeme šetřivě a efektivně, jedeme část cesty po dálnicích a část po okreskách. Cestou jsme viděli krásný východ slunce v oblasti Azurového pobřeží. V sobotu v 10 hodin dopoledne konečně přijíždíme do Marseille. Jelikož je skoro 30°C, vyrážíme na pláž. První letošní koupání v moři! Sice trochu studené, ale osvěžující :p. 

V Marseille jsme už sice jednou byli, ale nestihli jsme všechno. Víc než samotné město, které je dost chaotické, nás zajímá příroda. Každému určitě doporučujeme navštívit alespoň nějaká místa z rozsáhlého Parc national des Calanques. Nádherné kopce, skály, výhledy na moře, malé plážičky...prostě pohádka!

Během našeho pobytu v Marseille jsme si nemohli nechat ujít návštěvu místního, nově zrekonstruovaného fotbalového stadionu (Le Noveau Stade Vélodrome). Již v Čechách jsme si koupili online lístky na zápas francouzské ligy Olympique de Marseille proti AS Monaco FC. Na zápas jsme se museli fanouškovsky dostatečně připravit, takže barevně pomalované tváře a ruce byly samozřejmostí. Před zápasem jsme si u stadionu ještě koupili na památku fotbalové fandící šály po 5 eurech za kus. No nekup to! :D

Stadion OM - Le Noveau Stade Vélodrome

I když samotný zápas byl hráčsky dost podprůměrný a na sledování trochu ucouraný, atmosféra byla k nezaplacení. Stadion s kapacitou 67 394 míst téměř zaplněný domácími fanoušky, to už něco znamená. Nakonec OM porazil Monaco 2:1, takže jsme odcházeli domů s výbornou náladou.

Snad všichni turisté, kteří navštíví Marseille, jedou lodí na ostrov If. Každý touží spatřit Chateau d´If, pevnost, ze které utekl Hrabě Monte Cristo. Popravdě...nic moc k vidění tam ale není. Malá pevnost s celami a údajnou dírou ve zdi není zas tak zajímavá. Mnohem lepší a nedoceněné jsou ze souostroví Frioul spojené ostrovy Pomegues a Ratonneau. Malé hotelové letovisko je obklopené přírodou. Kopce pokryté cestami, cestičkami, kytkami a hlavně RACKY. Hejna racků bránila svá mláďata a dost na nás útočila. Občas jsem se cítila jako v hororu PTÁCI. Hlavně, že nás ale žádný racek nepokadil ;). 

V úterý jsme se dopoledne opět trochu prošli v Parc national des Calanques s tím, že odpoledne vyrazíme na pláž. Plány se na poslední chvíli ale změnili...tedy alespoň pro mě.

Před dvěma měsíci jsem totiž dostala k narozeninám takový specifický dárek, a to tajnou dovolenou nebo výlet jako překvapení. Daneček říkal: "Až do poslední chvíle nebudeš vědět, kdy a kam pojedeme." A ejhle - ono to přišlo. Svými manipulovacími prostředky mě sestra Verunka a Daneček dostali na letiště, kde jsme jednomu známému měli předat kufr, který si omylem vyměnil. No a až u kontroly do terminálu jsem zjistila, že letíme. Co?! My? Kam? Na jak dlouho? Pocit úplné bezmoci vygradoval v nekontrolovaný pláč. Šokovaná a překvapená jsem se snažila uklidnit, abych mohla projít kontrolou. Ochranka na mě koukala jak na nějakého magora, což na letišti plusový body moc nepřidá :D. Po pár minutách mi hlavou proběhlo několik myšlenek: "A co věci? Jo aha. Ten kufr není pro známého, ale náš? A vy jste mi všechno zabalili? Jak se to povedlo?"

Asi po hodině jsem se uklidnila, vstřebala informace a uvědomila si, jaký krásný výlet mě čeká...anebo Madride, těš se na nás. Po nasednutí do letadla společnosti Ryanair jsem si spočítala, že tomu je právě 10 let, co jsem poprvé a naposledy letěla. Trochu nervozity bylo na místě, jelikož pilot letěl trochu jako prase.

Po příletu do Madridu a vymotání se z prostor letiště nás čekala 4 km dlouhá pěší cesta k ubytování. Od letiště to sice bylo kousek, ale bez jakékoliv rozumné dopravní dostupnosti. Navigace v telefonu nás měla spolehlivě dovést na místo určení. Většinu cesty nás vedla po chodníku, ale poté se aplikace rozhodla vzít to trochu punkově. Dostat se na druhou stranu dálnice bez podchodu, mostu a chodníků v blízkém okolí je téměř nemožné. Naše navigace si ale myslí, že to jde. Takže jsme si to nakonec štrádovali s kufrem na kolečkách po okraji čtyřproudové silnice vedle svištějících aut. Naštěstí se nám nic nestalo, ani nikdo netroubil. Aspoň byla sranda a trochu dobrodrůžo.

Po rychlém občerstvení jsme se už bez kufříku vydali do nedalekého obchodního centra na večeři. A co jsme neobjevili - Primark. Takže rozchod na půl hodiny a nákupy oblečení. Museli jsme také ochutnat místní pivo. Ano, české je nejlepší na světě, ale ochutnat musíme i ostatní, aby české prvenství bylo stále potvrzované. A jak to dopadlo? Dostali jsme plechový kyblík s ledem a pěti 0,33l lahvemi. A pít se to docela dalo.

Španělský pivko v Madridu

Ve středu jsme měli celý den na projití Madridu. Jeden den je na takhle velké město sakra málo, přesto jsme zkusili najít největší klenoty španělské metropole a od úsvitu do soumraku vyždímat z naší energie co se dá (díky sluníčku to platilo doslova).  :)

Pro cestování sockou v Madridu jsme koupili jednodenní lístek za 8,40 €. Těžko říct, jestli by nebylo snazší koupit jednotlivé vstupenky na samostatné jízdy metrem. Avšak jeli jsme i jednu, dvě stanice - tam by se to nepříjemně prodražilo. Na jakékoli dlouhodobé jízdenky je nezbytné vypsat do prázdných políček číslo nějakého dokladu - my zvolili klasickou občanku. Nevyplněný lístek je neplatný!!!

První zastávkou bezpochyby musel být místní fotbalový stadion Estadio Santiago Bernabéu. Nasedli jsme na stanici Canillejas - poblíž našeho hotelu (slovo poblíž v tomto případě znamená asi 5,5 km) a zamířili na stanici Santiago Bernabéu (1. cesta). Alternativou bylo ještě navštívit staďák večer, ale to se tu bude hrát semifinále LM - takže se tu bude tísnit cca 80.000 lidí. Ne, díky! Přesto se nás po výlezu z metra kolem stadionu snažili lovit maskoti, kteří nabízeli společné foto za cca 10 €. Doteď nechápu, proč bych se měl fotit s veverkou nebo s žabákem. Všude svítící nápisy "sold out" uzavřely všechny pokladny až na jednu - tam se prodávali vstupenky na prohlídku stadionu a výhled na město z věže - dohromady za nějakých 11 €, což nás neláká. Stadion jsme postupně obcházeli a neustále nás zastavovali snědí obyvatelé, které dobře známe z Čech. :) "Tickets! Tickets! Tonight!" křičeli na nás. Na mou otázku v angličtině "How much?" nebyl schopný ani jeden z pěti businessmanů odpovět, takže zápas naživo asi neuvidíme.

U stadionu jsme nasedli opět na metro a vyrazili se dvěma přestupy na stanici Ventura Rodríguez (2. cesta). Tam chceme začít naší prohlídku Madridu, u starého egyptského paláce Templo de Debod. Nějaký egyptský vládce (dost možná král) ho daroval Španělům, protože hrozilo jeho zatopení Nilem. Rozhodli se ho postavit tady poblíž královského paláce a zahrad. Přístupný je zdarma, jen se nesmíme ničeho dotýkat. A to ani zvenku! :D To jsme ale ještě před návštěvou paláce nevěděli, a tak jsme brutálně ohrabali jakési dvě staré brány venku, až za námi přišel dozorce a s krvavě červenými zraky nám vysvětlil, že se nemáme dotýkat zdí. Vevnitř je pak relativně zajímavá expozice, hlavně v přízemí. V druhém patře je k vidění model paláce na jeho původním místě v Egyptě.

Vylezeme ven a poflakujeme se. Fotíme, koukáme na město, blbneme, fotíme, fotíme kraviny, fotíme, jak pijem z fontány a potom odpočíváme v nedalekém parčíku. Je tam parádní výhled na celý Madrid a především ohromný Královský palác, a tak čekáme, až lidi odejdou. Nicméně sluníčko dělá své a kdykoli se mi už už podaří dokopat holky k focení, naběhne na vyhlídku nová skupinka turistů. Nakonec se přeci jen dostáváme na řadu a pořizujem jedinečné foto.

Míříme na jih. Obdivujeme krásné stavby v Madridu, hotel ve stylu moderní secese a kostel. Přejdeme rušnou křižovatku pod mostem a vidíme další zahrady. Celkem pěkně upravené, vzadu docela hezká budova. Ideální místo na focení! Zahrady celé prolezeme a míříme ke schodům. Až tady nám dochází, že ta barabizna vzadu je Královský palác. Pomalu kráčíme kolem jeho vnější zdi a kolem nás se pohybuje stále víc a víc lidí. Na nádvoří paláce hraje hudba a někdo něco strašně křičí. A když vidíme v zákrytu připravené tři jezdce na koních, máme jasno. Střídání stráží! Celý proces trvá asi 10 minut. Nejvíc mě baví miniaturní generál (nebo něco stejné hodnosti), který má maximálně 150cm a v uniformě velikosti SX dává rozkazy celé gardě. Palác je z téhle strany nepřístupný, pokračujeme dál. Únava opět doléhá. Možná to tak nezní, ale kolem paláce jdeme už cca 2 km.

Přicházíme ke katedrále Almudena, svým stylem navazující na Královský palác a rozmýšlíme, zda půjdeme dovnitř. Drahé vstupné opět nedává studentům, jako jsme my, možnost návštěvy a tak se aspoň fotíme a sledujeme závody na segwayi. Vítěz se luxusně rozmázl o stěnu, načež všichni přihlížející vyprskli smíchy. Dáváme se do řeči s milou cestovatelkou, která nás nejdřív považuje za Rusy. Když řekneme, že jsme Češi, asi 10 minut se nám omlouvá a následně nás fotí před Katedrálou. Potom my ji na revanš. Pokračujeme dál přes historický viadukt.

Blíží se 13h a my máme pomalu hlad. Nejprve se snažíme osvěžit zmrzlinou, ale ta žaludek nezaplní. V nouzi největší se po levé straně ve směru naší cesty objevuje úžasný červený neonový nápis "TELEPIZZA". Jedna tuňáková, jedna šunková a tři petky sladkých limonád stačily k tomu, abychom se vzpamatovali, a pokračujeme k jedné z dochovalých městských bran "Puerta Entrada de Toledo". Nikdy by mě nenapadlo, že by to tu mohlo dopadnout stejně jako v Paříži na "Place de l´etoile". Brána, jedna z nejvýznamnějších památek, je středem zvláštního kruhového objezdu se semafory, a tak čekáme vždy na červenou, abychom se mohli vyfotit. Nasedáme na metro (3. cesta), tímhle směrem jsme už totiž viděli vše, co jsme chtěli.

Jedeme na stanici Opera, odkud míříme na hlavní náměstí Plaza Mayor s radnicí. Musím říct, že na to, že se jedná pravděpodobně o jedno z nejvýznamnějších míst města, je cesta proklatě špatně značená a pomáhá nám až nějaký pracovník technických služeb ve žluté reflexní vestě. Lezem do kopce, lapáme po dechu, ale přicházíme na náměstí. Blíží se nějaká akce, takže na jedné straně fotogenického náměstí je pódium, dvě plátna a asi 3000 míst k sezení. Na druhé fotogenické straně náměstí je rozestavěné lešení. Alespoň Terezka nachází klimatizované informační centrum, kde vyžebráme mapku Madridu a naberem si letáky. Míříme ke stanici metra Sol, odkud se chceme dostat do královského parku a trochu si odpočinout. Cestou však míjíme Mekáč, kde se zastavujeme pro drobné osvěžení.

Z metra (4. cesta) vystupujeme na stanici Retiro, kde se nachází překrásný královský park. Před námi však (tentokrát ne na kruháči, ale na regulérní křižovatce) stojí další krásná městská brána - Puerta de Alcalá. Přecházíme silnici do parku Retiro a dáváme si na pár minut přestávku. Mám za to, že Verča usla, i když se mému obvinění bránila. :D Zvedáme se po tři čtvrtě hodině a chceme se dostat přes rušnou silnici do (pravděpodobně) židovské synagogy. Na ulici ale není přechod, synagoga vypadá zavřeně. Patří jí naše záda, park bude prostě lepší. Procházíme kolem umělého jezera, kde se ve 40 stupňových vedrech projíždějí mladé páry na lodičkách. Jsme vyčerpaní, a přestože naší tříčlennou skupinu tvoří 2 ex-veslařky, tak se názorná ukázka nekoná. Místo toho Verča objevuje zdroj pitné vody. Osvěžujeme se nejprve kulturně (pijeme), poté i nekulturně (polejváme se). Je takové horko, že za 4 minuty jsme suchý, a proto lezeme do rozstřikovače, který zavlažuje stromy v parku a chystáme se osprchovat od hlavy až k patě. Procházíme novější částí parku se zajímavými stromy a setkáváme se s Američany (z Austinu v Texasu!).

Kolem dalších kostelů a muzeí míříme do ulice Paseo del Prado s paláci a pomalu míříme k náměstí Plaza Cibeles s vojenským památníkem (opět uprostřed kruhového objezdu). Zbývajících sil je tak málo, že se vzdávám protentokrát focení v silnici. Fotíme se s nedalekým Palacio de Cibeles, který je strašně zajímavý - nevejde se na žádnou fotku. Nakonec fotíme selfie v ostrém úhlu a pokračujeme dál k metru Colón. Nasedáme (5. cesta) a jedeme zpět na Canijelas

Jsme spokojeni. Stihli jsme z Madridu vše, co jsme chtěli. Zvažovali jsme nějakou večerní návštěvu do muzea, ale to by nesmělo být celý den 40°C. Na Canillejas si chceme zkrátit cestu autobusem (č. 77), avšak čekáme několik desítek minut. Nakonec přijede po okraj naplněnej autobus a já bohužel musím konstatovat, že Praha je jediné město, kde je možné si v autobuse sednout. Zajímavé jsou Madridské jízdní řády! Neukazují totiž, v kolik jede který spoj, avšak jen sumarizují informace. Ráno, mezi 5h - 8h jede autobus každých 6 minut, potom mezi 8h - 11h každých 8 minut, přes poledne potom každých 9 minut a tak dál. Bohužel nevíte a nemáte šanci zjistit, kdy poslední autobus odjel, nebo za jak dlouho pojede ten nejbližší. Večer jsme završili opět večeří a pivem v našem oblíbeném obchodním centru.

Dovolím si ještě doplnit, že druhý den ráno, jsme chtěli lístek na MHD využít ještě k cestě na letiště. Přístroj se ale rozpípal a považoval naší jízdenku za neplatnou. A nemýlil se! V Madridu totiž neznamená celodenní lístek 24 hodin, ale od označení do půlnoci. Takže když lístek označíte ve 22:30, jen co přistanete na letišti v Madridu, jeho platnost je celou hodinu a půl. :) No, ještě že jsme šli v úterý večer pěšky. Ochotný řidič autobusu nás nechá nastoupit a odveze nás.

Královský palác v Madridu

Následující den jsme hned ráno vyrazili do Parque Juan Carlos I., kde jsme si dali poklidnou snídani. Musím přiznat, že parky mají Španělé opravdu nádherné, prostorné a udržované. Let zpět do Marseille byl už o něco klidnější, až na 45 minutové čekání u odletové ranveje.

V pátek měla v Marseille přijít velká bouřka a ochlazení na 20°C. Foukalo sice hodně, ale nespadla ani kapka. Vyrazili jsme tedy opět na výlet do Parc national des Calanques. Autobusem jsme se přiblížili do vesničky Callelongue, odkud jsme se vydali na pěší výlet. Procházka po pobřeží s výhledem na moře, cestičky ve vnitrozemí mezi stromy i šplhání po skalách a chození po hřebenech skal - tento park má opravdu co nabídnout.

V sobotu už jsme se jen rozloučili s Verunkou a vyrazili opět směr Izola. Cestování přes den je přeci jenom mnohem náročnější, jelikož silnice jsou plné aut řízených nervózními a chaotickými Italy. V Itálii určitě doporučujeme si cestu z Cremony do Verony zkrátit přímo přes Asolu. Jet tento úsek po dálnici přes město Brescia se opravdu moc nevyplatí.

Neděli, poslední den první letní dovolené roku 2015, jsme strávili ve Slovinsku, konkrétně prozkoumáním národní rezervace (Naravni rezervat Strunjan). Příjemné cesty ve stínu stromů s výhledem na moře mě ujistili v tom, že se mi domů opravdu nechce. Ale práce a škola volá, takže v podvečer nasedám na spolujízdu do Brna, kde v jednu ráno přesedám na bus do Prahy.

Přes 10 dní dovolené jsme strávili jak nejlépe jsme mohli. Spousta zážitků a sluníčka nás nabily na pracovně-školní proces. Nad vodou mě drží pomyšlení, že za měsíc přijedu do Slovinska znovu a tentokrát už na 14 dní.

Terka a Dan