V neděli 28. 6. jsme strávili skoro celý den doma. Čekali nás ještě nějaké povinnosti a zkrátka jsme měli línou náladu ;) V Hoferu v Koperu jsme si koupili hovězí mleté maso a k večeři si udělali tatarák s topinkami a českou Plzní. Daneček tak alespoň na chvíli uspokojil svou touhu po pořádném mase.
V pondělí jsme už vyrazili vstříc novým dobrodružstvím. Prvním cílem dne bylo původně malé městečko Štanjel, ale cestou mezi vesnicemi jsme narazili na úchvatný malý bílý kostelík sv. Lovrence. Museli jsme zastavit, prohlídnout si ho a vyfotit. Bohužel byl zavřený, a tak jsme ho mohli obdivovat pouze z venku. Najdete ho ve vesničce Kazlje.
Kostelík sv. Lovrence (Kazlje)
Poté už jsme dojeli do Štanjele. Už při příjezdu k obci nás překvapil krásný pohled na středověké centrum na kopci s vyčnívajícím kostelem.
Pohled na Štanjel
Po zaparkování u pošty jsme došli k středověkým hradbám, které chránily historické centrum. Součástí hradeb byl menší hrad, který se však opravoval.
Hradby středověkého centra (Štanjel)
Při procházení kamennými uličkami centra jsme si připadali jako v pohádce. Bylo zajímavé, že některé původní budovy byly udržované a obydlené, jiné bez zásahu lidské ruky chátraly.
Uličky středověkého centra (Štanjel)
Jelikož se tato část města nacházela na kopci, měli jsme možnost najít i místa s hezkým výhledem na okolí. V neposlední řadě nesmíme zapomenout na již dříve zmíněný kostelík, kvůli kterému jsme sem vlastně jeli. Středověký kostel je vysvěcen sv. Danijelovi a stojí zde od 15. století. To by bylo, aby se Daneček nepodíval ke svému kostelu :D
Kostel sv. Danijela s Danečkem (Štanjel)
Po dostatečném focení jsme vyrazili na místní poutní místo Sveta Gora za Novou Goricií. Na opravdu velkém kopci stojí mohutná bazilika. Na vrchol naštěstí vede asfaltová silnice, takže jsme mohli vyjet autem. Na začátku nás ale vyděsila cedule upozorňující na 15-30% stoupání. Cože?! No opravdu. Naše Feluška měla opravdu co dělat a jen tak tak, že jsme neuvařili motor. Kopec za to ale jistě stál, protože nás čekal nádherný výlet na okolní hory v čele s Triglavem. Bazilika už nás tolik neuchvátila. Za první světové války byla celá vypálená a zbořená, takže od roku 1928 zde stojí bazilika zcela nová. A na vzhledu je to znát...taková moderní.
Bazilika (Sveta Gora)
Už máme docela hlad, takže nasedáme opět do auta, sjíždíme mega kopec dolů a jedeme do Nové Gorice najíst se do obchoďáku do restaurace Interspar. Za rozumnou cenu dobré jídlo. Jelikož Novou Gorici už známe z dřívějška, přesouváme se do obce Vipavski Križ v regionu Ajdovščina. Malé opevněné město má být tvořeno úzkými uličkami, kapucínským klášterem, farním kostelem a zříceninou hradu. Téměř celá část města je však rozkopaná, opravovaná a skoro nikam se nemůžeme dostat. Prošli jsme si tak jen malou zahradu okolo kostela s výhledem a pár uliček. Až se to dá do pucu, tak to bude určitě moc hezké, ale teď z toho nic nemáme.
Vipavski Križ (kostel)
Vipavski Križ (rozkopaná ulice)
Dalším cílem je romantický Hrad Snežnik. Je ukrytý v lesích, takže se k němu (trochu nejistě) musíme dostat i po těch nejmenších silnicích. Z dálnice spojující Koper a Lublaň jsme sjeli na exitu Unec a odtud nás již přes Rakek, Cerknici a Grahovo vedly ukazatele. V podstatě je to pořád rovně po hlavní až do Bloška Polica, kde jsme odbočili vpravo na Lož a dále přímo na parkoviště u hotelu hned vedle hradu. Z dnešního hotelu byla dříve škola, dnes je však využíván pro svatby a jiné oslavy. Samotný hrad je nyní majetkem Národního muzea Slovinska, které ho zrekonstruovalo, upravilo, udržuje a od roku 2008 poskytuje prohlídky. Ty se v létě konají od 10 do 18 hodin každou hodinu. Vstupné pro studenty jsou 3 €. Více informací o prohlídkách a vstupném jsou k dispozici zde. Zakoupili jsme si tedy u milé slečny vstupenky a počkali 20 minut na začátek prohlídky. Za tu dobu však nikdo další nepřišel, takže prohlídka byla soukromá :). Super! Slečna nám v angličtině popisovala historii hradu, jeho majitele, využití jednotlivých místností apod. Musím přiznat, že interiér hradu byl opravdu krásně vybaven a udržován. Klidně bych v něm bydlela. Fotit se v něm však nemůže, takže máme fotky jen exteriéru, který je ovšem také úžasný - zvlášť s přilehlým rybníčkem.
Hrad Sněžnik
Když jsme se dosyta vynadívali a vyfotili, vydali jsme se na cestu zpět. Poslední zastávkou bylo jezero Cerknica nedaleko stejnojmenné obce. Toto jezero je jednou ze světových přírodních zvláštností, říká se mu "mizející jezero". Na podzim, když hodně prší, se jezero zalije vodou a jeho rozloha je až 26 čtverečních kilometrů (největší na Slovinsku). Během léta (teplo a bez deště) však začne vysychat a jeho rozloha se mnohonásobně zmenší. Vše o jezerním systému se lze dozvědět v Muzeu Jezerski hram, které se nachází na konci obce Dolenje Jezero. V muzeu jsou prohlídky i v češtině, a to každou sobotu od 15 hodin. My jsme se ale bohužel dovnitř vůbec nepodívali, protože bylo pondělí a muzeum mělo celý den zavřeno. Samotné jezero začíná hned za muzeem, tak jsme si prohlédli alespoň to. Potkali jsme mnoho žab a jiné havěti. Některé cesty byly zaplavené, jiné už byly vysušené a dalo se po nich chodit.
Jezero Cerknica
V úterý jsme měli v plánu prohlídku italského města Trieste. Celkově se v Trieste hodně špatně parkuje, takže Daneček vymyslel takovou vychytávku. Přijeli jsme do vedlejšího městečka Opicina, kde jsme zaparkovali v ulici mezi domy místních obyvatel. Odtud jezdí do centra Trieste speciální tramvajová linka. Historickým tramvajovým vozem jsme nejdříve jeli normálně po kolejích. Poté ale tramvaj musela překonat kopec dolů (velké převýšení) a stala se z ní něco jako lanovka na Petříně. Magnetem se vůz připojil na speciálních vozík, který nás pomalu svezl až dolů. Pod kopcem se vozík odpojil a my pokračovali dál opět po normálních kolejích jako tramvaj. Tato kombinace tramvaje a lanovky je na světě unikátní. Linka č. 2 je zde využívaná jak normálními obyvateli (přeprava z místa na místo), tak i turisty, kteří to mají jako vyhlídkovou jízdu. Jízdenka stojí 1,35 € na 60 minut. Koupíte ji v kavárně/trafice na obou konečných zastávkách. Je jedno jestli ji využijete jen na cestu v jednom směru nebo jako zpáteční. Tramvaj vyjíždí každých 20 minut, takže se jen musíte vejít do časového limitu jedné hodiny. My jsme tedy jeli z konečné Via Nazionale na další konečnou Piazza G. Oberdan.
Linka č. 2 (Via Opicina)
Historický vůz linky č. 2 (Via Opicina)
Historický interiér linky č. 2 (Via Opicina)
Odtud jsme se přesunuli na hlavní vlakové nádraží a jeli ještě jednu stanici vlakem do Miramare podívat se na zámek. Jízdenky je možné koupit buď u okýnka s obsluhou nebo v automatu, který je rychlejší. Jedna cesta stojí 1,55 € na osobu. Doporučujeme koupit si jízdenky tam i zpátky, protože Miramare je malá stanice a nádraží je uzavřené. Pak byste si museli jízdenku koupit u průvodčího a to není až tak jednoduché. Koupili jsme tedy jízdenky a počkali něco málo přes půl hodiny na náš vlak. Přestože bylo ráno, sluníčko už pěkně pralo a my chcípali vedrem. V malém parčíku na náměstí jsme naštěstí objevili pítko, ze kterého jsme se občerstvili a namočili hlavy. Spousta divných existencí v parku nás vyhnala zpět do nádražní haly. Konečně taky přistavili náš vlak, takže nasedáme do klimatizovaného vagonu a za chvíli jedeme. Miramare je opravdu jen jedna stanice, takže asi po 5 minutách vystupujeme. A co že to vlastně Miramare je? Zámek na pobřeží ve stylu Hluboké nad Vltavou obklopený velkým parkem. Vstup do parku je sice zadarmo, ale za prohlídku zámku se platí 5-8 €. Otevírací dobu a vstupné je zveřejněno na oficiálních stránkách zámku. My jsme dovnitř nakonec nešli, prý to za to nestojí. Okolí zámku a přilehlé zahrady jsme si moc užili. Já jsem ocenila zejména výhled na nekonečné moře.
Zámek Miramare
Výhled na moře a Trieste (Miramare)
Asi po 3,5 hodinách jsme jeli vlakem zpět do Trieste. Zde jsme si prošli centrum. Za prohlídku jistě stojí kanál u kostela Sant'Antonio Nuovo, staré Římské divadlo (Teatro Romano), kostel Santa Maria Maggiore (tam byl příjemný chládek) a Piazza dell'Unità d'Italia s honosnými budovami.
Kanál u kostela Sant'Antonio Nuovo s žabími bojkami (Trieste)
Staré Římské divadlo (Teatro Romano) v Trieste
Jelikož nám toho vedro o moc víc nedovolilo, počkali jsme si na naší speciální tramvaj a užívali si jízdu zpět do Opiciny. Teď už jsme jenom museli najít naše hezky schované a zaparkované auto a vrátili se domů do Izoly.
Ve středu, první oficiální prázdninový den, jsme se rozhodli navštívit solné pláně v Sečovlji (Solnice Sečovlje). Celý národní park solných plání je rozdělen na dvě části. První je spíše přírodní a historická, ve druhé části lze vidět současný způsob těžení soli. Doporučujeme začít přírodní částí. Odbočka z hlavní silnice ke vchodu se nachází na slovinsko-chorvatské hranici. Pokud jedete ze Slovinska, tak za první (slovinskou) celnicí odbočíte na menší silnici doprava. Pokud jedete z Chorvatska, odbočíte za první celnicí naopak doleva. Po chvilce dojedete k dřevěné budce, kde můžete zaparkovat.
Vstup do přírodní části parku solných plání
U pána jsme si koupili dvě vstupenky do celého areálu (pro obě části) za 4 € na studenta. Jelikož je přírodní část docela velká, půjčili jsme si zadarmo kola a vydali se na projížďku po parku. Cestou jsme obdivovali bývalé pláně, ruiny dřívějších domů i výhled na moře.
Solné pláně
Solné pláně
Výhled na moře
Součástí přírodní části je i muzeum, které je však otevřené pouze středu a pátek od 10 do 13 hodin. U muzea jsme se mohli opatrně projít mezi jednotlivými solnými "políčky" a zkoumat systém těžení soli.
Malá solná políčka u muzea
V budově muzea jsme zjistili, jak se dřív sůl těžila, jaké používali nástroje, i to, jak dříve místní pracovníci žili. Na Danovy otázky přívětivě odpovídal sečtělý pán ve středních letech. Docela se nudil, takže jsme byli jeho rozptýlení v době, kdy tam nikdo jiný nebyl. Celkově jsme v této přírodní části parku najeli asi 9-10 km. Po vrácení kol zpět u dřevěné budky jsme si prošli ještě 2 km okruh po dřevěné lávce nad bývalými pláněmi.
Pěší okruh po lávce
Sluníčko pěkně svítilo, takže jsem se docela spálila. Naštěstí měli i na parkovišti kohoutek s vodou, kde jsme se mohli občerstvit a trochu zchladit. Asi po 3 hodinách jsme přejeli ke druhému vchodu do parku. Na malém parkovišti je opět možné zdarma zaparkovat. Přejdeme dřevěný most přes kanál, ukážeme potvrzení, že jsme si vstupenky už jednou koupili a další milý pán nás pouští za závoru. Zde je cesta asfaltová, bez jediného stromu, za to ale jen 1,1 km dlouhá. Cestou míjíme krámek se suvenýry. Okukujeme, co bychom si koupili a když se zastavíme u čokolády se solí, usměvavá postarší dáma nám nabízí kousek na ochutnávku. Na poprvé je chuť trochu zvláštní, ale po chvilce nám začne opravdu chutnat a nakonec si jí bereme i s kyblíčkem místní soli na vaření. Máme radost z našeho nákupu, ale pak si uvědomíme, že jsme teprve v půlce cesty tam a že se nám to rozteče. Necháme si tedy nákup zatím schovaný u paní a jdeme po sluníčku dál. Na konci stezky nás čekají ona solná "políčka" ve kterých je opravdu sůl.
Sůl v políčkách
Pracovníci jsou na obědě, takže trochu nakukujeme i do míst, kam nesmíme. Danečkovi se libí zejména vagonky, které po kolejích přesouvají sůl s políček na jedno místo. Dokonce z dálky vidíme i kopec čerstvé soli.
Místo vyložení soli z vagonků
Mají tu zajímavě vystavenou vyhlídku na pláně, ale výhled trochu kazí všemožné dráty a kabely. Zchladíme se tedy v multimediálním návštěvnickém centru, které je vychlazené klimatizací. Model celých plání, ukázky soli ze všech koutů světa, nástroje i fotografie nás velmi zaujali. Dokonce se zde promítal dokument o solnictví v této oblasti a metodách sběru soli. Je hezké vidět, jak se teď sůl opravdu sbírá, ale přeci jenom se nám mnohem víc líbila ta první (přírodní) část. Znaveni solí i sluníčkem se pomalu vracíme k autu a jedeme na oběd do Izoly.
Abychom toho cestování ale neměli málo, tak večer ještě přejíždíme do Chorvatska do Dajle podívat se na západ slunce. Musím říct, že tohle večerní překvapení Daneček vymyslel opravdu skvěle. Západ tu byl nádherný.
Západ slunce v Dajli
Co se týče cestování, tak jsme čtvrtek a pátek měli také pěkně nabitý. Dokonce jsme měli v plánu přespat cestou v kempu pod stanem.
Když jsme byli v úterý v Trieste, překvapila nás velká stavba ve tvaru pyramidy někde v horách nad městem. Doma jsme si zjistili, co to je. A Santuario di Montegrisa se tak stalo naším prvním cílem toho dne. Zajeli jsme si tedy zase trochu do Itálie, abychom viděli novodobý betonový kostel ve tvaru pyramidy. Mě osobně se moc nelíbil, ale je pravda, že z toho místa byl nádherný výhled jak na Trieste a Miramare, tak na celé moře.
Pyramidový betonový kostel (Santuario di Montegrisa)
Výhled na Trieste z Montegrisa
Poté jsme přejeli do městečka Smlednik podívat se na křížovou cestu (Kalvarija) a hrad. Městečko jsme našli hned, ale najít v něm onu křížovou cestu byl trochu oříšek. Zaparkovali jsme u kostela, že třeba povede odtud. Omyl. Pěšky jsme došli až na druhý konec obce, kde byl konečně začátek křížové cesty. Vyšlápli jsme si ji tedy do kopce, pěkně kapličku po kapličce, až ke třem křížům. Cesta ale vedla dál a nakonec jsme vyšplhali až na zříceninu místního hradu (Stari grad), odkud jsme se také kochali pěkným výhledem.
Stari grad (Smlednik)
Výhled ze Stareho gradu (Smlednik)
Cesta dolů už byla mnohem příjemnější a jednodušší. Dále jsme nelelkovali a přejeli do dalšího města, kterým byla Škofja Loka. Je to jedno z nejstarších a nejkouzelnějších měst ve Slovinsku. Zaparkovali jsme nedaleko autobusového nádraží na placeném parkovišti a vydali se pěšky do centra. V turistickém info centru jsme dostali zadarmo mapičku města i s radami, co kde navštívit. Prošli jsme přes Mestni trg a pak uličkami až k zámku. Vedro bylo k padnutí, takže jsme stavěli každých 200 metrů. Nahoře u zámku jsme se schovali v altánku a parku, ale na vyhřáté nádvoří se nám moc nechtělo. Nevím jestli to bylo způsobeno takovým vedrem, ale toto městečko nás zas tolik nezaujalo.
Mestni trg (Škofja Loka)
Zámek (Škofja Loka)
Zajímavějším bylo město Kranj, čtvrté největší město Slovinska. Zde jsme měli dopředu najité rozumné parkoviště. Na delší dobu je sice placené, ale první dvě hodiny jsou zdarma, což úplně stačí. Odtud jsme přešli přes řeku a prohlédli si historické jádro. Nejzajímavějšími památkami byly: Prešnerovo divadlo (romantický slovinský básník) i s jeho sochou, kostel s Plečnikovými arkádami a kašnou i vyschlá fontána sv. Jana Nepomuckého bojujícího s chobotnicí.
Vyschlá fontána sv. Jana Nepomuckého bojujícího s chobotnicí
Hlavní náměstí
Jelikož v celém městě nebylo jediné pítko, cestou k autu jsme se osvěžili v řece Kokře, která byla čistá a studená.
Řeka Kokra
Začínal nás trochu tlačit čas, takže jsme se přesunuli do jiné části Slovinska, abychom zakempili nedaleko Celjí. Nakonec jsme se si stan postavil v rodinném autocampu nedaleko dálnice. Po sprše a rychlé aklimatizaci jsme ještě chtěli do Celjí na fotbalový zápas. První předkolo Evropské ligy hráli proti sobě tým Celje a Wroclaw. Po lehkém bloudění jsme našli ten správný stadion a chtěli si koupit lístky. Měli jsme v plánu fandit domácímu slovinskému týmu, ale jelikož jsme mluvili anglicky, všichni (včetně prodavaček. organizátorů, ochranky, policajtů i těžkooděnců) si mysleli, že jsme Poláci. Wroclawští fanoušci jsou jaksi drsnější a radikálnější, takže policie se na ně opravdu připravila. Po půl hodině dohadování a střetu s policií jsme se konečně dostali ke správnému okýnku a koupili si lístky na zápas, na který jsme se těšili. To, co však hráči předvedli, byla docela nuda. Zajímaví byli akorát polští fanoušci se světlicemi a pyrotechnikou. Jinak zápas nic moc. No, snad nás druhý den město Celje nadchne trochu víc.
Ráno jsme brzo zabalili stan a všechny věci a po snídani se stavili ve vedlejším Šempeteru podívat se na Rimskou Nekropoli. Bylo ale teprve 8 hodin ráno a archeologický parčík s římskými hrobkami a jinými starobylými sochami má otevřeno pouze od 10 do 17 hodin. Historické sochy jsme si tedy prohlédli jen přes živý plot.
Rimska Nekropola v Šempeteru
Poté jsme se přesunuli již do zmíněných Celjí. Je to poměrně velké město, ale v centru toho moc není. Naším hlavním cílem byl opět kostel sv. Danijela. Kupodivu byl otevřený a musím přiznat, že i jeden z nejhezčích kostelů, co jsme ve Slovinsku viděli.
Hlavní náměstí v pozadí s kostelem sv. Danijela (Celje)
Celjski Dom
Stari Grad (Celje)
Stari Grad (Celje)
Stari Grad (Celje)
Výhled na Celje
Jeskyně Jama Pekel
Vodopád v jeskyni Jama Pekel
Jeskyně Jama Pekel
Vchod do jeskyně Jama Pekel
Mapa částí jeskyně (Jama Pekel)
Teď už zbývalo jen najet na dálnici směr Lublaň a dojet do Izoly.
[Po domácí ochutnávce v Čechách musíme uznat, že bylo dobré a pitelné. Danečkovi chutnalo tmavé pivo (s nádechem karamelu), mě zas světlé.]
Chmelařské muzeum v Žalci
V sobotu jsme zabalili všechny Danečkovy věci, uklidili a vyklidili celý byt, naposledy se prošli v Izole u moře a večer ve 22 hodin vyrazili směr Praha.
Bude se nám stýskat, ale určitě zase někdy přijedeme ;).
Terka
Žádné komentáře:
Okomentovat