Květen 2014 - Francie: Paříž a Versaille

Paříž

DEN 1

Paříž, město na Seině, jehož dominantou je 3 stovky metrů vysoká a více než sto let stará Eiffelova věž, vítězný oblouk, muzeum Louvre nebo nedaleký honosný zámek ve Versailles. Tyto symboly Francie v rukou podnikatelů a ještě 4 dny špatného počasí jsou důvodem, proč tuto dovolenou považujeme za jednu z nejméně vydařených. A místní cenová hladina se na zlepšení nálady taky nepodepsala.

Paříž jsme se rozhodli navštívit na prodloužený víkend na začátku května. Já tady už jednou byl, Terka ještě ne. Po příjemné Itálii a kouzelném Římě jsme chtěli navštívit další historicky významné město. Navíc nás sem táhl rostoucí věk. Za rok mi bude 26 a za vstup do všech objektů budu muset platit NNP (naprosto neuvěřitelný pálky). Stačí, že teď zaplatíme NP (neuvěřitelný pálky). Odjezd odpoledne ve středu 7. 5. 2014, návrat brzy ráno v pondělí 12. 5. 2014. Pro cestu jsme se rozhodli využít autobus společnosti Eurolines, který nabízel zvýhodněné ceny jízdenek. Jedna cesta nás přišla celkem 800 kč/os, přičemž nemusíme řešit cestu z/na letiště a máme k dispozici celé 4 dny. Celkem hezké?! Ubytování na tři noci (čtvrtek až neděle) jsme sehnali v hotelu F1 na severu Paříže. Celkem asi 35 € za pokoj a noc se snídaní. Hotel i autobusový terminál jsou na metru, to je další věc, co nám ušetří spoustu času.

Ve čtvrtek ráno, kolem 8h přijíždíme do Paříže. Autobus přijel se skoro hodinovým zpožděním, na Německé dálnici byla nehoda a museli jsme čekat. To nám však nevadí, a tak po vyzvednutí zavazadel z prostoru pod autobusem míříme na metro a kupujeme 2 balíčky tzv. callets (balíček deseti jízdenek na MHD za zvýhodněnou cenu, vychází to asi 8 + 2 zdarma). Přijíždíme na Gare du Nord, kde chceme uschovat zavazadla. Úschovnu nalézáme celkem rychle, přesný návod vč. fotografií, jak ji najít je TADY. Systém vlakových nádraží v Paříži je mimochodem docela zajímavý. Není tady žádné hlavní nádraží, na které by přijížděly všechny vlaky ze všech směrů, ale každá čtvrť má své vlastní, na které přijíždějí vlaky z daného směru. Pro přestup mezi vlaky slouží široká síť pařížského metra.

Metrem míříme na jih k nádraží Gare d´Austrelitz (Proč jsme nedali bágly sem? Není tady úschovna! Je to jediné vlakové nádraží v Paříži bez úschovny!) - první den se chceme dostat do Versailles. Ohromný královský komplex, původně však lovecký zámeček, vzdálený asi 20 km od Paříže. Zpáteční jízdenka stojí asi 8 €, vstup pro studenty je zdarma. To nezní tak špatně. K nástupišti však přijíždí po okraj napráskaný vlak. Hledáme nejvolnější vagón a zvažujeme, že počkáme na další spoj. Do vlaku se nakonec dostaneme, byť stojíme ve výstupním prostoru nalepení na dveřích. Cesta vede nejprve tunelem, kde z malých okének vidíme Seinu a Eiffelovu věž, poté jakýmsi sídlištěm a venkovem, než se zhruba po 45 minutách dostaneme do Versailles. K zámku trefíme snadno, stačí následovat těch 2.000 lidí! :D Poprvé se ve Francii dostáváme na otevřené prostranství a zjišťujeme, že docela nepříjemně prší - alespoň tam nebude tak narváno, těšíme se.

Opak je pravdou. Had před zámkem má odhadem tak třičtvrtě kilometru, k tomu vidíme, že prodejna lístků je někde úplně jinde. Rozdělujeme se - já stojím frontu, Terezka běží sehnat studentské lístky nebo nějaké potvrzení - nechceme, aby nás (po tom co vystojíme tuhle frontu) vyrazili. Za chvilku se vrací - žádné vstupenky ani potvrzení nepotřebujeme, stačí se prokázat ISICem. Po více jak hodině a půl se nám daří dostat dovnitř, i když nám seberou veškeré zbytky jídla a lahve s pitím. Fotíme se na hlavním nádvoří a míříme k pokojům. Zámek je hezký, nicméně, jak interiéry tak exteriéry jsem čekal poněkud větší. Na začátku je pohled do zámecké kaple, ve většině místností jsou pak vystaveny obrazy a sochy, které nám bohužel nic moc neříkají. Ve druhé části pak vidíme honosné, dobově vybavené pokoje. Žili tu sice významní panovníci, ale královská ložnice ve Versailles není zas tak odlišná od té na Karlštejně. A poté zase obrazárny. Bonusem je, že jsme zase v suchu. :)

Pohled na Versaille

Vycházíme ven a míříme do zahrad. Tady už je každému jedno, že jsme studenti a za vstup dáme každý cca 7 €. Vzhledem k tomu, že jsme dnes skoro nic jiného neplatili to je celkem přijatelné. Konečně vidíme, jak je zámek ve skutečnosti obrovský i jak obrovské jsou zahrady. Fontány, labyrinty, sochy v exteriérech... Všechno to hraje dohromady a nepůsobí nijak zvlášť přeplácaně. Přestává pršet a přemýšlíme, že obejdeme hlavní kanál (procházka asi 10 km), Terezka je však proti, má dost. Procházíme tedy veřejnou část zahrad a chceme navštívit další objekty, ale ceny jsou přemrštěné, navíc takových zajímavých míst je tu víc jak desítka. Nikdy nevíme, zda uvnitř najdeme další obrazárnu, hrobku nebo další park. Znovu začíná mohutně pršet a my toho máme dost - přes doposud neprošlé zahradní labyrinty míříme zpět na vlak. Cestou fotíme a narážíme na Buffalo Gril. Já už znám tuhle síť restaurací z dřívějška, zastavujeme se tady na pozdější oběd až dřívější večeři.

Zámecká zahrada Versaille

Nasedáme na vlak a míříme zpět do centra Paříže, kde na Gare du Nord vyzvedneme zavazadla a pokračujeme na Porte de Saint-Ouen, kde máme rezervovanou naší F1. Světle modré metro mířící na sever města je opět narvané k prasknutí. Musíme nechat projet asi 2 soupravy, abychom urvali kousek místa a svezli se k hotelu. Překvapuje mě silná koncentrace černochů, arabů a jiných národnostních menšin. Tvoří dohromady tak 80 % metra. Je vidět, že tahle linka jede za město, kde je pro ně dostupnější bydlení...asi?! Vystupujeme na zmíněné stanici a vycházíme ven. Mám vytištěnou mapku, hotel je od nás přes dvě křižovatky asi 500 m. Cesta k hotelu vede kolem silnice a potkávám automat s chlazenými sladkými nápoji. Ještě jsem neozkoušel místní Coca-Colu Cherry (proč je zkouším zjistíte TADY), která chutná stejně jak ta česká. Se zklamaným výrazem pokračuji k našemu žlutému ubytování. Podcházíme dálniční okruh kolem města a ocitáme se někde úplně jinde. Špinavé ulice střídají ještě špinavější, koncentrace lidí stoupá, hlavně zmíněných národnostních menšin (no tady spíš většin). Hotel už vidíme, je od nás 50 m. Ještě si všimneme jakéhosi doupěte za hotelem a utíkáme na recepci. Rezervace je OK, dostáváme šestimístný kód k pokoji, kam hned utíkáme.

Z otevřeného okna vidíme ono doupě za hotelem, které tvoří cca 20 muslimů. Rodiče, děti, muži, ženy tady hospodaří. Sledujeme je asi 2 hodiny večer, co se bude dít. Pak už máme dost. Nabíjíme foťák, nic moc nevymýšlíme, jdeme spát.

DEN 2

Druhý den si přivstaneme (to je pro nás v dovolenkovém režimu vstávání mezi 6:30 - 7:00) a jdeme na snídani. Ve výtahu potkáváme rodinku z Čech. Jaké to překvapení, když zjišťujeme, že o doplnění snídaňového stolu se stará jediný recepční, který zároveň pomáhá lidem s check-inem a check-outem. V malých hotýlcích u dálnice chápu, tenhle bude mít tak 300 pokojů! Čekáme frontu na veku, na croissanty, na džus a časová rezerva je ta tam.

Dnešní bod číslo 1 našeho plánu je vylézt na Efiffelovu věž - je pátek, nebude tam moc lidí. Vystupujeme na Saint-Francois Xavier, zbytek už doťapeme po svých. Je docela pěkně, na déšť to dnes opravdu nevypadá. Po chvilce dojdeme k parku Champ de Mars a už jí vidíme. Zážitek je to nepopsatelný. Tahle "Dame de Fer" má opravdu něco do sebe. Děláme desítky fotek a děsíme asijské turisty, kteří nás považují za zloděje, když požádáme o foto! :-D 

Eiffelova věž

Tu se k nám přiblíží mladá půvabná holka (mladší než my) a prosí nás o podepsání petice. Sama je prý z Bosny a východoevropany údajně zbožňuje. S radostí vyhovíme a do přehledné tabulky vyplňujeme jméno, příjmení a podpis. Poté odkryje poslední, doposud zakrytý sloupeček, ve kterém je uvedeno, kolik jsme přispěli. Slečna se ke mně začíná lísat, líbat mi ruce a opravdu stojí o nějaké to €. Marně! Máme zásady. Je tu na nás draho až až a slečna okamžitě odchází. Ještě nevíme, že v následujících hodinách bude kolem nás pobíhat desítka podobných holek.

Dostáváme se pod věž a stále fotíme a fotíme. Ani si nevšímáme fronty. Je teprve začátek května, v provozu je tedy jen jedna pokladna a nahoru se jezdí pouze jednou nohou tvořící podstavec. Fronta není až tak dlouhá, ale postupuje daleko pomaleji než předchozí den ve Versailles. Nakonec v ní strávíme asi hodinu a 50 minut a kupujeme zpáteční lístky na výtah za 13,50 € na osobu. No, mohlo to být horší. Rychlovýtahem se přesouváme nejprve do druhého a následně do třetího patra. Pohledy nádherné, i když je hodně oblačno. Alespoň na tohle se počasí vydařilo. :) Na malém ukazateli si všímáme srovnání s Pražskou televizní věží, která je o pár desítek metrů nižší. 

Srovnání Žižkovského vysílače a Eiffelovy veže

Dále si všímáme zavěšených zámečků a mrzí nás, že jsme si žádný nepřivezli. Terka se nadšeně fotí u kraje zábradlí, já jsem z toho podělanej strachy. Vejšky nedávám! Po zhruba půlhodině jedeme zpět do druhého patra. Uděláme pár snímků a jdem ozkoušet místní toalety. Chceme si koupit malou Eiffelovku domu na stůl, ale cena 20 € nás odrazuje. Nicméně, dole jsme viděli dost černochů prodávajících (pravděpodobně nelegálně) napodobeniny, a tak se hrdě staneme součástí šedé ekonomiky.

Výhled z Eiffelovy věže

Po návratu dolů nás ale čekal nepředstavitelný problém. Z tý stovky prodejců, co tam pobíhala, jsme nemohli najít jediného. Procházíme se parkem s peněženkou v ruce jako ta nejchutnější návnada, než se nás mohutný prodavač ujímá. Vybíráme Eiffelovky a začínáme smlouvat. Když se dostanem na 12 € za 2 klíčenky a 2 větší sošky na stůl, říkáme si s Terezkou, že jsme se dostali na dobrou cenu a hrabeme po penězích. No, když už je mám v ruce, zjišťuji, že černoch zmizel. V jedné ruce mám jeho zboží, v druhé prachy - nic jsme mu nezaplatili! Kontrolujeme telefony, peněženky, klíče, prsteny, batohy, hodinky. Vše máme! Otočíme se a vidíme francouzskou policii. A je nám jasno. Prodejce se lekl auta s majáčkem! :-D Rychle mizíme z místa, kovové zmenšeniny schováváme do batohu. Děsíme se teď každého prodejce, jestli to není ten náš, napočítal jsem jich minimálně stovku, ale máme štěstí. Přes Seinu se dostáváme k paláci Chaillot a vidíme další úprk prodejců od strážců zákona. Před palácem je starý kolotoč, ale nechystáme se teď rozhazovat. Zvlášť, když jsme tak příjemně ušetřili.

Podél Seiny míříme na ostrov Ile aux Cygnes, kde je malá Socha svobody. Cestou fotíme a debatujeme. Tu situaci máme stále živě v hlavě. Co když nás teď ten černoch sleduje? Jsem hodně paranoidní! Na ostrově chvíli posedíme na lavičce a pak už pokračujeme k soše, kterou většina turistů fotí za velkou louží. A tady řadu jiných turistů zaručeně vyděsí. Je docela malá a vzhledem k tomu, že je před ní jen velmi málo prostoru, tak vcelku nefotogenická. 

Socha Svobody

Pokračujeme zpět na jihovýchodní břeh Seiny a procházíme novou, komerční čtvrtí, která je bezpochyby zapovězená ostatním turistům. Nacházíme příjemně vypadající fast-food, kde za 4 € na osobu dostáváme kopu panini dle výběru, hranolek a plechovku s pitím. Na Paříž rozhodně super! Projdeme ulicí Avenue Emille Zolla a odtud míříme k metru Cambronne. Cestou míjíme několik hotelů rodinného typu. Běžný dvoulůžák v téhle čtvrti vyjde v průměru na 100 € za noc. Před vstupem do metra ještě nakoupíme pohlednice a známky. Metrem míříme k Vítěznému oblouku. Subjektivně pro mě byla cesta touhle linkou (č. 6) velkým zážitkem. Vede nad zemí a všude je dobře vidět.

Vylezáme z metra a míříme k monumentu, který je uprostřed náměstí Place de l´Étoile. Chápu, že se jedná o významný dopravní uzel, ale mít to uprostřed kruhového objezdu na mě stejně působí jako pěst na oko! Na Vítězný oblouk máme jakožto studenti vstup za 5 € - relativně levné. Výhled pěkný, ale pouze směrem k Louveru a na Eiffelovku. I když máme daleko více prostoru než na Eiffelovce, je nahoře spousta lidí a přetlačovanou nakonec prohráváme. Cvaknem se ještě jednou s Champs-Elysées a mizíme zpět. Opět bych si chtěl koupit zmenšeninu, ale nejlevnější vychází na 40 € (nejdražší, asi 30 čísel široká a vysoká pak stála asi 200 €). To není zboží pro nás. Ještě se fotíme s modelem oblouku a slézáme dolů. 

Vítězný oblouk

Opačným směrem, než je světoznámá třída, vidíme nový vítězný oblouk umístěný někde v dáli - tam nemusíme. Míříme k Louvru po Champs-Elysées a nakukujeme do luxusních obchodů. Na Place de la Concorde si prohlížíme monument a překrásnou pozlacenou kašnu a z zpovzdálí sledujeme svatební obřad se snad nejotrávenější nevěstou.

Pozlacená kašna a monument na Place de la Concorde

Parkem plných soch míříme k třetímu vítěznému oblouku a opět potkáváme černošské prodejce. Radši pokračujeme dál, kde se před námi otevírá obrovský palác se skleněnou pyramidou uprostřed - světově známé muzeum Louvre. 

Louvre

Celkem snadno se dostáváme dovnitř, je asi před 5 odpoledne. Studenti mají vstup pochopitelně volný. Terezka je neuvěřitelně nažhavená na Monu Lisu, jako kterýkoli jiný turista, a tak míříme k obrazu který má na uhlopříčku sotva metr a je před ním fronta jak na banány. Upřímně to bylo místo, které mě táhlo z celého muzea nejméně. Pokračujeme obrazárnou a hledáme oddělení starověkého Egypta, to trošku zajímá mě. Exponátů tu je, že se nedají spočítat, a tak se procházíme vnitřkem kopie pyramidy a obdivujeme malby na stěnách. Poté se kolem (hluboko v zemi uložených) základů muzea dostaneme zpět k prosklené vstupní pyramidě a po necelé hodince a půl mizíme z Louveru na metro. Vím, že to zní šíleně - vybrat si na takovéhle muzeum něco přes hodinu a klidně nás za to kamenujte, ale upřímně, nás muzea příliš netáhnou. :) Večer popíjíme české pivo, papáme tuňákové saláty v konzervách a koukáme na film. Za hotelem se v doupěti opět schází muslimská skupinka a mladý kluk jim přiváží nové zboží, které na mě působí dojmem, že před pár hodinami mělo ještě jiného majitele - tašky s oblečením, nějaká ta elektronika, pohovka,...

DEN 3

Třetí den vstáváme na snídani ještě o chvilku dřív a vyhráváme! Najedeni jsme za pár minut a tak ještě chvíli relaxujeme na pokoji, dáváme sprchu a razíme do města. K muslimskému doupěti mezitím přijíždějí popeláři a likvidují vše, co tu po téhle zajímavé skupince zůstalo - oblečení, křeslo, dětské kolo. Podělím se teď o vtipnou situaci... Když nastupujeme do výtahu, tak krom nás nastoupí ještě tři černoši. Slušně pozdravíme "Hello!" (oni odvětí) a zmáčkneme tlačítko pro přízemí. Prohlížejí nás očima a se svými špatnými základy francouzštiny rozumím jejich poznámce "Je prends ce gars, vous pouvez prendre la fille" i jejich následnému smíchu. Před recepcí, když se od nás tmavá skupinka oddělí, mi Terka pošeptá "Myslím, že se bavili o nás!" :-D Celou situaci jí vysvětluji.

Dnes se chystáme do muzeí a metrem míříme k Invalidovně. Vzhledem k tomu, že je opravdu brzy, překvapují mě desítky bezdomovců, přespávajících ve spacích pytlech na nástupištích jednotlivých stanic. K Invalidovně (první zastávce) se dostáváme ještě před 8 ráno a máme smůlu - otevírá se dnes až v 10 a k tomu neuvěřitelně leje. Nikde nikdo, je jednoduše ještě brzy. Za vděk tedy vezmeme hezky vypadajícím mostem Pont Alexandre III., pod kterým se na chvilku ukrýváme. Jsou tady zlaté ještěrky - čti [džes terky], s těmi musím mít rozhodně fotku! 

Ponte Alexandre III.

Uvažujeme, že zamíříme k Louveru, ale tam se nám včera zrovna moc nelíbilo. Pomalu míříme k Assemblée Nationale, které je zavřené a dále k Musée d´Orsay. Tam je sice otevřeno, nicméně před vchodem se tísní několik stovek lidí v pláštěnkách a na cedulce na konci fronty je napsáno něco ve stylu: "Z tohoto místa budete na vstup čekat ještě 75 minut." Nestrávím v Paříži čekáním už ani minutu. Je hnusně, nemáme se kam schovat, máme vztek!

Na mapě ukazujem na Lucemburskou zahradu, vedle které by mělo být i menší muzeum. Představa příjemného posezení s kávou nebo čajem v tomhle počasí mi dodává energii a tak míříme k jednomu z nejznámějších pařížských parků s krátkou zastávkou u kostela Saint-Sulpice. Před samotným parkem přichází další rána. Vstup do Musée de Luxembourg je i pro studenty zpoplatněn několika eury (asi 6 € za os.) a my jsme promoklí až na kost. Reálně uvažuji, že zaplatíme vstup a uvnitř si na několik desítek minut až hodin v klidu posedíme. Doteď jsem rád, že mi tenhle nápad Terezka rozmluvila! Odskočíme si pouze na toaletu a obcházíme park ze západní strany. Zjištění, že je zrovna uzavřený nás ani nepřekvapuje a v dešti ho celý obejdeme a alespoň přes plot se snažíme dělat fotky. Odtud míříme na sever. Jsme asi kilometr od Seiny, půjdeme se podívat do katedrály Notre-Dame. Přicházíme zpět k řece, kde je v důsledku bezohledných řidičů životu nebezpečno a přes most přecházíme na ostrov "Ile de la Cité." Před katedrálou je nečekaně obrovská a několikrát zatočená fronta. Nejsme schopni odhadnout čas na vstup, ale odmítáme čekat. Déšť je opravdu silný, už několik hodin máme mokro v botách. Schováme se tedy v obrovském stanu, kde je zrovna akce podobná našim farmářským trhům. Ochutnáváme nějaké druhy pečiva, ale ve srovnání s ČR mi výběr přijde docela chabý. Odtud uháníme do metra, kde se posadíme na nástupišti a jsme v koncích. Netušíme co dál. Je po desáté dopoledne a neviděli jsme stále ještě nic z našeho plánu. :(

Situaci beru do svých rukou a chystám se plácnout přes kapsu. "Jedeme na Tour Montparnasse" velím. Terka se na mě nevěřícně kouká, ale mezi všemi čekacími možnostmi mi tahle byla nejpříjemnější. Za pár minut stojíme před budovou a dáváme NNP za cestu výtahem do výšky 200 m. Platíme necelých 10 € za osobu - paní u pokladny se líbíme, dává nám dětský lístek místo studentských, v téhle situaci nás potěší každá blbost. Během pár vteřin se ocitáme o 200 metrů výš a užíváme si výhled na Paříž. Projdeme interiér 56. patra a přes tlusté sklo koukáme na město. Sice není tak hezky jako včera na Eiffelovce, ale ležíme v pohodlném křesílku, nohu přes nohu a čekáme co bude... Čekáme asi hodinu a půl, shlédneme dokument a navštívíme také střechu budovy. Počasí se pomalu zlepšuje a nám se ozývají prázdné žaludky. Podepíšeme se do knihy návštěv a opouštíme budovu, abychom se naobědvali v bageterii v malém obchodním centru před vstupem do metra.

Výhled z Tour Montparnasse

Definitivně přestalo pršet, je asi půl druhé odpoledne. Přesouváme se zpět na začátek naší trasy - k Invalidovně. Vstup pro studenty je zdarma a my máme při prohlížení středověké výzbroje úplně jinou náladu! Prohlížíme desítky brnění, kopí, mečů i pušek nebo obrovská děla. U toho vzpomínám na Gérarda Philipa v roli Fanfána Tulipána...nějak mi ten příběh s tímhle vybavením k sobě nepasuje. Další cíl je Napoleonova hrobka, umístěná v kapli hned za Invalidovnou. Hrobek je tu hned několik, nicméně ta nejvýznamnější je uprostřed. Z poza zlatého oltáře se dostáváme do suterénu, kde jsme k hrobce daleko blíž. Několikrát se fotíme a prohlížíme si model - průřez kaplí. Opouštíme hrobku a vracíme se do Invalidovny. Prohlédneme si ještě druhou část. V horním patře navštívíme expozici výbavy z obou světových válek a fotíme se u tanku na druhém konci budovy. Venku začíná opět pršet a cíl je jediný - dostat na Montmartre a pak hned domu.

Napoleonova hrobka

Podle průvodce má být Montmartre turisty zatím neobjevený. Nicméně je tu neuvěřitelně narváno. Vystupujem z metra na Anvers a míříme do kopce k lanovce, podobné té na Petřín. 

Lanovka na Montmartre

Cestou se zastavujeme v jakési cukrárně/pekárně a po ochutnání delikátních sušenek si jich bereme pár na večer. Přicházíme k lanovce, opět pekelně lije. Těší nás, že tu na lanovku není žádná speciální fronta a můžeme použít normální lístek do metra. Během pár vteřin se ocitáme o pár desítek metrů výš a fotíme baziliku asi na jediném kopci v celé Paříži, jdeme i dovnitř, ale prohlídka je opravdu blesková. Zezadu na nás tlačí turisti, jsme součástí nekonečného hada. 

Bazilika du Sacré-Coeur de Montmartre

Vycházíme ven (přestalo pršet) a zajímá nás místo na Montmartru, kde Amélie v podání francouzské herečky Audrey Tatou prodávala kávu. Nejsme schopni se ale zorientovat v mapě a od nápadu tak upouštíme. Náš nový a skutečně poslední cíl je Moulin Rouge, ovšem mapa nám moc nepomáhá. Nechceme jít zbytečně z kopce (pro případ, že bychom se museli vracet), a tak objevujeme další dřevěný větrný mlýn, na první pohled podobný tomu červenému. 

Dřevěný mlýn na Montmartru

Skutečný Moulin Rouge nacházíme asi po 30 minutách v půl páté. 

Moulin Rouge

Fotíme sebe i další návštěvníky a procházíme ulicí plnou obchodů s erotikou. Před odjezdem na hotel si před metrem kupujeme pravou francouzskou palačinku. Na hotelu sušíme a pochutnáváme si na sladkých sušenkách. Pozorujeme i Muslimskou grupu, která svůj majetek překvapivě nepostrádá a po pár hodinách je dovezen majetek nový.

DEN 4

Čtvrtý, poslední den. Ráno rychlá snídaně a balíme věci, na dobro opouštíme hotel i s veškerou bagáží. Dnes míříme do zhruba 120 km vzdáleného města Orléans (osvobozeno Janou z Arku). Plán je přijet na nádraží Gare d´Austrelitz, odkud jezdí vlaky na jih do Orléans a kde schováme naše zavazadla. Úschovnu nalézáme téměř okamžitě, protože je výborně značená, nicméně návod i s fotografiemi naleznete TADY. Od úschovny míříme k prodeji lístků. Skrz nějakou diskuzi (veřejně dostupné forum) mám zjištěno, že zpáteční jízdenka pro dvě osoby má stát zhruba 20-30 €. Jaké tedy nepříjemné zjištění, když paní na přepážce požaduje 84 €! (Pro srovnání, cesta z Prahy, vzdálené 1000 km nás stála dohromady necelých 120 €). Neuvěřitelná bezmoc a zklamání zároveň. Cestu do Orléans rušíme, strávíme poslední den v Paříži. Zavazadla jsou v úschovně, tak je tu odpoledne před odjezdem vyzvedneme.

V průvodci po Paříži nacházím parčík s botanickou zahradou hned vedle nádraží. To je ideální místo pro začátek dnešního dne, tedy alespoň než vymyslíme něco lepšího. Kostel před parkem je ještě zavřený, ale to nijak neřešíme, venku je docela pěkně a park "Jardin des Plantes" je plný napodobenin skutečných zvířat. Chvilku se procházíme rozkvetlou zahradou (je příjemné se procházet kdekoli bez deště), později zamíříme do labyrintu. Spirálovitou zahradou dojdeme k altánku na vrcholku menšího kopce.

Altánek v Jardin des Plantes

Odtud míříme na severozápad a naším cílem je včera nenavštívená nejslavnější pařížská katedrála Notre Dame. Cestou máme ale několik zastávek. Tou první je chrám Panthéon. Ten je pro návštěvníky v současné chvíli, bohužel, uzavřený. Dost možná kvůli probíhající rekonstrukci kopule. Za vděk tedy musíme vzít naproti stojícím chrámem Saint-Étienne-du-Mont, který nám však plně postačuje. Nemáme moc času, protože se blíží mše a v takových chvílích nejsou turisti vítáni. Udělám tedy ještě 3 fotky a z kostela odcházím. Přesto musím říct, že se jednalo o jeden z nejkrásnějších francouzských kostelů, co jsem kdy viděl (snad můžu mluvit i za Terezku). :) 

Chrám Saint-Étienne-du-Mont

Chrám Saint-Étienne-du-Mont

Pokračujeme k nejvýznamnější pařížské univerzitě - k Sorbonně. Budova vypadá jako významný úřad, na její střeše vidíme otevíratelnou kopuli jako ve hvězdárnách.

Univerzita Sorbona

Pomalu se dostáváme do turistického centra Paříže, zpět ke katedrále Notre-Dame de Paris. Fronta je tu stejně dlouhá jako předchozí den, ale vzhledem k tomu, že stejně nemáme nic jiného v plánu a venku není tak strašně hnusně, řadíme se a čekáme. Vůbec nám nedochází, že do kostela vcházíme v 9:55 a že za pár okamžiků začne mše. Na rozdíl od menších, v předchozích dnech navštívených kostelech, se kostel v době konání mše pro turisty nezavírá. V Notre-Dame je to asi nereálné a tak vcházíme a sledujeme tento náboženský proces, který mi Terezka do detailů popisuje. Pokračujeme v prohlídce kostela, který je pro mě přímo neuvěřitelně monstrózní a po pár desítkách minut odcházíme. Jdeme se znovu podívat do stanu před kostelem a ochutnávat čerstvé pečivo.

Notre-Dame

Jdeme dál na sever. Do odjezdu autobusu máme ještě víc jak 6 hodin a naším plánem je dostat se přes most Notre-Dame a kolem Tour Saint-Jacques k Le Centre Pompidou, zajímavě architektonicky navrženému a v 70. letech otevřenému kulturnímu centru. Začíná pršet, a to je ideální čas se někam schovat. :) Zevnitř vidíme stojící nekonečné fronty, které venku čekají na vstup do centra z jiných stran. Ze začátku nechápeme, pak nám dochází, že se bude jednat o nějaké významnější expozice, které nám zůstanou zapovězené. Po eskalátorech se dostáváme do nejvyššího patra a fotíme se s dominantami Paříže. Centrum je to skutečně velké, má 5 pater, přičemž to poslední, nejvyšší, je nad úrovní ostatní zástavby Paříže a je tak odtud hezký výhled na město. Návštěva výstavy v 5. patře je podmíněna čekáním ve frontě, na jejímž konci je cedulka "Už jen 1 hodinu a 30 minut". Ani omylem! :-D Míříme o patro níž, kde se snadno dostáváme na výstavu moderního umění, kubizmu a futurismu. Některé exponáty jsme schopni nazývat uměním, jiné nám asociují dětské omalovánky, žebřík, blatník po čelní srážce aut a podobně. Z povzdálí se smějeme skupince asisjských turistů, pravděpodobně školy, ve které se student snaží vystihnout myšlenku spleti čar na obrovském plátně. Musím říct, že ta desetiminutovka nás neskutečně pobavila. :-D

Centrum Pompidou

Míříme z centra ven a máme hlad. Pomocí wi-fi jsme si ještě před odchodem z centra našli nejbližší Buffalo Grill, který se nachází mezi stanicemi metra Temple a République. Obědváme a plánujeme, jak využít poslední cca 3 hodiny v Paříži. Je naším zvykem, že z dovolených nevozíme sobě ani našim blízkým klíčenky, hrnečky a celkově všechny ty blbosti, kterých má každý doma mraky. Rádi vozíme něco na ochutnání - místní maso, sýry a podle orientace dané země lokální pivo nebo víno. Prstem ukazuji na mapě na hypermarket Carrefour poblíž dálnice na okraji Paříže, který by měl být pro nás ideální. Nachází se na stanici metra Porte de Montreuil, ne až tak daleko od nás, a tak odcházíme do metra a míříme z centra zase ven. A ještě netušíme, že nás tady čeká asi nejsilnější zážitek z Paříže.

Vystupujeme z metra a kolem nás je přímo neuvěřitelná koncentrace černochů, cikánů, arabů a muslimů. Děsí nás, že kolem vidíme tisíce a tisíce lidí, mezi nimi není jediného evropana. Všichni se na sebe tlačí. Na křižovatce před východem z vestibulu metra je poškozený semafor, desítky aut troubí na chodce, kteří bezohledně přecházejí silnici. Mezi nimi špinaví a smradlaví žebrající bezdomovci, namakaní černoši, od hlavy až k patě zahalené ženy. Kam jsme se to dostali? Okamžitě přesouváme batohy ze zad na tělo a zapojujeme se do štrůdlu, který míří k betonovému komplexu. Tam by měl být podle mapy Carrefour. Koncetrace lidí se každým metrem zvyšuje, osobní prostor pro pohyb se snižuje. Když se dostaneme do totálního špuntu, kde na sebe pořvává snad stovka lidí, velím obrat. Tohle vážně nemá smysl. Bojíme se o telefony a peněženky, co máme po kapsách, bojíme se skoro o život! Vcházíme do postranní uličky a procházíme tržištěm. Tam se prodává levně značkové oblečení - nevíme, jestli se jedná o kradené zboží nebo napodobeniny a o kousek dál se dostáváme ke stánku s elektronikou. Ten je naším největším překvapením. Na jedné igelitce je napsáno "Mobilní telefony - 20 €", na druhé "Kompaktní foťáky - 10 €". Bezpochyby se jedná o kradené zboží. Systém je jednoduchý - hrábni do tašky, co si vytáhneš, to je tvoje. Zaplať a jdi. Na pultu jsou vystavené asi 3 rozeběhlé notebooky. Na jednom z nich vidím na ploše nějaké pracovní soubory - faktury v pdf, obrázky a mp3 skladby, na jiném zase pracovní plochu pokrývá rodinná fotka. Rychle pryč! Z tržiště vycházíme na křižovatku a vidíme hlavní vstup do Carrefouru. K našemu překvapení je tenhle vchod zavřený (spuštěná dvojitá mříž). Carrefour obcházíme a míjíme dvě rozbité výlohy. Tady asi nepochodíme a míříme zpět do metra. Tentokrát po druhé, delší straně kruháče, kde je i výrazně méně lidí. Tento zážitek byl pro nás naprostý šok, ze kterého jsme se vzpamatovávali ještě několik dní a zanechal v nás ten nejhorší dojem z tohoto města.

Máme poslední 4 jízdenky, a tak jedeme metrem zpět na Gare d´Austrelitz, kde máme uschovaná naše zavazadla. Vystupujeme o 2 stanice dřív a cestou kolem Seiny hodnotíme návštěvu Paříže. Nijak zvlášť pozitivně, i když hodně za to může počasí. Se zavazadly se přesouváme na autobusové nádraží Gallieny, kde se zbavujeme drobných a ochutnáváme místní jahodový zákusek. Autobus od Eurolines odjíždí z Paříže přesně na čas. Těžko říct, jestli se sem někdy, případně za jak dlouho, vrátíme.

Dan